|
1. Pokažená svatba
Skladba skončila, sálem se nesl uznalý potlesk a Josef Václav se probral ze zadumání. Jako tolikrát předtím, i nyní byl udiven, jak daleko se ve svých myšlenkách dostal, zatímco hrál. Jeho prsty tančily po klapkách klarinetu zcela samovolně, a pokud očima sledoval ručně opisované noty, které měl rozevřeny na stojánku před sebou, nevěděl o tom. A jako tolikrát předtím, i teď jej to potěšilo. Hned se cítil jako lepší muzikant.
„Pánové, zahrajeme si synečka, ano?" řekl pan Král a nemyslel to jako otázku. Josefa Václava to potěšilo. Oblíbená tato píseň profesora Masaryka měla snad i z toho důvodu ze všech písní v repertoáru Kralovanky vždy největší úspěch. Tak tomu bylo i tentokrát. Sotva zazněly první tóny, šum hlasů v sále utichl a zanedlouho se k Anně Králové, kapelníkově dceři a zpěvačce souboru, přidal první hlas z davu. Brzy po něm druhý, pak třetí a za chvíli již zpíval celý sál spolu:
„Ach synku, synku, doma-li jsi?
Tatíček se ptá, oral-li jsi.
Oral jsem oral, ale málo,
kolečko se mi polámalo."
Osazenstva sálu zmocnil se pocit zvláštního vytržení, svatebčané brali se kolem ramen, muzikanti hráli s vervou jako málokdy a tu a tam dokonce ukápla slza dojetí. Do všeobecné nálady nezapadal snad jen Gustav, který jakoby duchem nepřítomen hladil krk své basy a přitom mlsným pohledem sledoval nohy a boky Anniny, rýsující se pod její dlouhou sukní. Jednou prý hladil i je, alespoň se tím kdysi chlubil, ale byla-li to pravda, věděl pouze on. Nejspíš ne, Gustav byl znám tím, že si hodně vymýšlí. Na to teď ovšem Josef Václav nemyslel. Celou jeho mysl zaměstnávala hra sama, neboť se blížilo jeho sólo, které několik dní předtím pečlivě cvičil a mnohokráte je přehrával před panem Králem, než byl tento náročný principál konečně spokojený. Nyní měl toto sólo poprvé zahrát před obecenstvem. Zrovna když do jeho výstupu zbývaly poslední dva takty a Josef Václav již se vztyčil ze své židle, zaslechl z vedlejší místnosti, od výčepu, jakýsi hluk, volání a výkřiky, zcela nezvyklé pro tuto denní dobu. Náhle se rozrazily dveře a do sálu vběhl rozcuchaný uřícený muž. Udělal tři rychlé kroky, při kterých porazil dva svatebčany, pak se zastavil, rozhlédl se kolem sebe a vida, že se mu podařilo na sebe upoutat pozornost větší části přítomných, zvedl do výšky zaťatou pěst a vykřikl: „Jsme samostatní! Jsme samostatní! Ať žije Československá republika!"
V životě se to někdy tak přihodí, že okamžiky, na které dlouho čekáme a které netrpělivě vyhlížíme, přijdou nakonec docela nevhod. Josef Václav by jistě sám sebe označil za vlastence, velmi živě se zajímal o politiku a pro myšlenku samostatného státu Čechů a Slováků horoval jako málokdo z jeho vrstevníků. Vždy byl dychtiv všech novinek o krocích profesora Masaryka, dmul se pýchou nad úspěchy a statečností českých legionářů a znal téměř zpaměti květnový Manifest českých spisovatelů, ale teď, když přišel slavný okamžik, v němž bylo všechno toto snažení úspěšně završeno, zdál se mu být poněkud znehodnocen tím, že mu pokazil jeho sólový výstup, a na okamžik zalitoval, že republika nebyla prohlášena alespoň o několik minut později.
|
|
|
